19
Lipiec
1989
00:07

ODLIšOVAT SE OD PRůMĚRU

ODLIšOVAT SE OD PRůMĚRU

Rádi bychom vám přibližili tři polské herce střední generace, které kromě přibližně stejného věku spojuje i něco jinèho. Snaha o zpecifický herecký projev, nepředstirající, plný života, takže jei divák „bere“ u věří mu. Jejich plnokrevné herectví z nich vytvořilo osobnosti, které jsou v současné době oceňovany a dostavají příležitost spíše v zahraničí než doma – ke škodě polského filmu.

Daniel Olbrychski – Grazyna Szapolowska – Krystyna Jandova

Prvni Z nich je – ale zkuste chvíli hadat sami: Je to muž kolem čtyřicítky, kdysi hrával romantické postavy v historických dobrodružných filmech, nyní působí převážně v cizině. Myslím, že by jen málokdo nevěděl, že se jedná o DANIELA OLBRYCHSKÉHO, polskou hereckou hvězdu 60. let, nástupce Z. Cybulského, jednoho z předních Wajdových herců.
Narodil se v roce 1945 v polském Lowiči. Vystudoval hereckou fakultu ve Varšavě. Nejprve hrál v televizním Poetickém studiu. V letech 1964-68 pouzeve filmech a v roce 1969 zahájil svůj divadelní debut na scéně varšavského Teatru Powszechného (Veřejného divadla). K jeho nejvýznamnějším filmům patřily Popely z roku 1966, Boxer,
Jovita, Manželství z rozumu (1968), připameňme Pana Wolodyjovského, Příhody pana Michala, Lov na mouchy, Všechno na prodej (1969), následovaly Březový háj, Krajina po bitvě, Sůl černé země (1970).
Z dalších snímků stojí za zmínku Veselka, Potopa, Země zaslíbená.
Pokračovat bychom mohli i nadále, protože hvězda tohoto nejvýznamnějšiho hereckého objevu polského filmu nepohasla, herec jen poněkud změnil působiště. V roce 1982 odešel z varšavského divadla, nejprve hrál dva roky v Paříži, pak natáčel a hrál po celém světě a často se vracel pracovat do vlasti. V současné době točí pro francouzskou televizi dobrodružný seriál, jehož každý dil se odehrává v jiné zemi.
Jeho hereckou dráhu významně ovlivnil Andrzej Wajda, který ho objevil v jeho osmnácti letech. Olbrychski vytvořil určitý typ, jeho postavy jsou přesvědcivé, sžité s prostředím. Zaplnil opuštěné místo po populárním Zbygniewu Cybulském. Je inteligentni, ctížádostivý, když měl hrát v Potopě Kmicice, půl roku cvičil, dělal kliky a jezdil na koni, aby vypadal sportovně. Ovládá pět jazyků, běžně je schopen hrát ve třech. I to překonává bariéry.
V poslední době natočil v Polsku několik filmů, některé již viděli nebo uvidí i naši diváci: parodickou science fiction Ga, ga. Sláva hrdinům, burcující protidrogový film Jsem proti a dřevařskou balodu Sekerezáda.
Před natáčením filmu Jsem proti se D. Olbrychski musel seznómit s prozblémy léčby drogové závislosti a metodami, které použivá doktor Marek Kotanski: „Kdybych neznal jeho problémy, nikdy bych nemohl zahrát roli člověka, který se bojí o život těch dětí“, prohlásil. „Nepotřeboval jsem znát způsob jeho hovoru, intonoci hlasu, ale jeho
fascinující schopnosti zachraňovat lidi, manipulovat s mládeží,
jeho pochopeni, ochotu obětovat sebe ì svou pověst. Měl jsem však možnost pozorovat
Marka pouze týden a proto se mi zdú, že ani role, ani film
nedopodly tak, jak jsem si představoval.”
Názor Daniela Olbrychského na rozdíly mezi polskou a světovou kinematografii jsou trochu skeptické. Domnívá se totiž, že z organizačního hlediska je kinematografie v Polsku snad nejhůře zorganizovanou kinematografii na světě, »přestože tam pracuje mnoho schopných lidí. Nedodržují se natáčecí plány, panuje tam chaos, chybí vzájemná úcta. V cizině se mu snad nejlépe pracovalo s režisérem Lelouchem, přestože jeho poslední filmy byly překvapivě špatné. Je to opravdu fenomenální profesionál, miluje filmy i herce.
Olbrychski také hrál s Liv Ullmannovou. Podle jeho názoru se tato známá herečka snaží být v soukromém životě komplikovaná jako ve filmech a vůbec se jí to nedaří, což je její osobní tragédie. Je skvělá herečka, dobře se s ní pracuje, ale asi příliš dlouho hrála v Bergmanových filmech.
D. Olbrychski jednou řekl, že kdyby se nestal hercem, asi by byl učitelem dějepisu a polštíny. Nebo znalcem malířství. Chtěl by přečíst všechno, co bylo napsáno. Chtěl by hrát tenis, potkat nejkrásnější dívku na světě, ale dostane novou roli a všechno jde stranou. To není kalkulace, takový je jeho život. A to je štěstí pro nás diváky.
Další hereckou osobností, o níž je řeč, je KRYSTYNA JANDOVÁ.
„Herectví je pro mě způsob, jak žít.” prohlašuje. „Dělám tuto profesi stejně, jako se dělá každá jiná. Až na to, že herectví vyžaduje mnohem víc sil a emocí. A vypjaté nervy! To ale nikoho nezajímá. Není přece možné hrát osm hodin denně. Hrají deset let bez oddechu, ale nedovedu si představit, že bych mohla dělat něco jiného. A až nyni se pro mě herectví stalo zajímavým. Dospěla jsem k určité profesionalitě. která mi dovoluje hrát tak, jak jsem vždy chtěla.”
Takové nadšené herecké vyznání nepotřebuje komentář. Po studiích na divadelní fakultě byla doma – narodila se jí dcera. A její kolegové zatím hráli v divadlech. To už dávno zapomněla na svoji původní profesi výtvarnice a herectví ji zcela pohltilo.
A potom přišel Andrzej Wajda s Člověkem z mramoru. Tento debut jí utvořil, dal směr všemu, co dělala později. Při natáčení se naučila určitému způsobu myšlení, určitému mechanismu tvorby. Byla to její nejdůležitější spolupráce s režisérem. Věřila
Wajdovì na slovo, všemu co říkal nadšeně naslouchala. Pracovala do úpadu, vůbec nevěděla, co se děje mimo natáčení. Zhubla o sedm kilo a ani nepostřehla, že uplynuly tři měsíce. Jaký film byl natočen a jaký dojem vyvolala její role, bylo pro ni úplně šokující. Význam role sí uvědomila až mnohem později při dalším fìlmu opět s Wajdou, který
se jmenoval Bez umrtvení..
Pak Krystyna Jandová začalo spolupracovat i s dalšími režiséry. S Ryszardem Bugajským ve filmu Výslech, který stejně jako Wajdův film Člověk ze železa, byl diváky, zvláště pak mladými, přijat emocionálně, protože filmům nechybí odvaha, nonkonformismus, nesouhlas s pokrytectvím.
Točila také několik filmů s režisérem Piotrem Szulkinem: Golem. Válka světů – Příští století. O-bi, O-ba Zánik civilizace. Hraní u Szulkina je podle Krystyny Jandové pouze a jedině zábavou. A protože s Piotrem absolvovali výtvarnou školu, mají i blízký umělecký a estetický vkus.
Nežli začala natáčet film: Milenci mé matky s režisérem Radoslavem Piwowarským, vzpomněla si na varování A. Wajdy, že nikdy nemá hrát s dítětem nebo se psem, protože odvádějí pozornost od herce. Ale ji zoujal nápad vytvořit netypickou dvojici syna a matky. Proto chtěla vytvořit postavu, která byla tak trochu jako ona sama. Je v ní bezradnost i odvaha žít, strach i síla, citlivost í krutost… Matka i dítě jsou si opravdu blízcí.
Krystyna Jandová má ráda nové věci, protože jinak by ji prý profese nudilo k smrti. Natočila v Polsku i v cizině hodně filmů. Lidé říkají, že je hvězda. Vybojovala si to místo mezi herci tak trochu snahou odlišit se, vytvořit nový typ osobnosti. Současná moderní, dravá, kontroverzní žena – to vše o ní bylo napsáno. Neni herečkou, kterou si diváci zamilují hned a navždy. Může si dovolit luxus vybírat si role, třebaže ne vždy si vybrala dobře. Ale Krystyna Jandovᡠne chce čekat na Ofélii. Herectví přece nespočívá ve vytváření velkých roli, častokrát epizoda v dobrém filmu nebo hře může člověka ohromně uspokojit. Třeba v madarském filmu Mefisto kde hrála malou roli, ale byla to pro ni důležitá práce.
„Mám ráda divadlo,” dodává, „protože vyžaduje jiné soustředění než film. Film mě dotvořil jako herečku, kamera sivšímá každého detailu. Při natáčení je zásadně nedostatek času a člověk proto musí být neomylný. Film nedovoluje zamýšlet se, hledat v sobě nové vyjadřovací prostředky. Prodávám to, co už umím. Ve filmu stačí pozvednout obočí, jeden pohled. V divadle člověk musí hrát celým tělem. Já jsem zatím v divadle neměla štěstí.”
„A pokud jde o soukromí? Můj život je vcelku klidný, mám třinóctiletou dceru, tří psy. Žijí dost rychle a to tehdy, když hraji nebo miluji, na ostatním nezáleží. Pociťuji čím dál víc, jak čas prchá, někdy až hystericky. Pak okopávám zahrádku, jedu na venkov. Mým štěstím je, že jsem díky úspěchu v určitém smyslu nezávislá, nemusím předstírat, že jsem moudřejší, než opravdu jsem, že jsem hezčí. Nemusím předstírat ani v životě, ani v práci. Mohu si odpustit pózu filmové hvězdy. Mám vrásky, bývám unavená, všední, jako milióny žen. Bez kaviáru i bez ličidel.”
A poslední z_trojice polských hereckých osobností se jmenuje GRAZYNA SZAPOLOWSKÁ. Podle některých lidí je velice atraktivní herečka, sexbomba s hereckým talentem. Na loňském Fìlmovém festivalu polských celovečerních filmů ve Gdyni získala Gdaňské lvy za svoji roli v psychologickém dramatu Krátký film o lásce, režiséra Krzysztofa Kiešlowského. Hraje výtvarnici Magdu, kterou pokradmu sleduje mladý soused, s nímž se rozvine zajímavá psychologicko-eratická hra. To samozřejmě nebylo první ocenění této výborné herečky. Získala již ceny na domácí půdě, vyhrávala čtenářské soutěže (Zlatý ekran za televizní role).
V roce 1982 jí jen o vlásek uníkla cena za nejlepši herecký výkon v Cannes. Bravurně zahrála Livii, která plála citem ke své kamarádce. Ztělesnila ji další polská herečka, Jadwiga Jankowská-Cìešlaková a získala již zmíněnou cenu. Šlo o maďarský film Jiný pohled režiséra Károlyho Makka. Gražyna tehdy vzbudila zájem mezinárodní kritiky a stala se slavnou. Začněme ale od začátku.
Gražyna Szazpolowská se narodila před 35 lety v Bydgoszczy. Ještě jako studentka divadelní fakulty prožila svůj první křest na plátně i na scéně jednoho z varšavských divadel. Upozornila na sebe rolí Ingy v tehdy slavné hře Leona Kruczkowského První den svobody.
Hrála v různých televizních seriálech, menší i větší role současných děvčat i historických postav. Role zpěvačky Lízy v hudebním retro filmu Léta dvacátá, léta třìcótá jí pomohla k ocenění nejvyššímu – stala se nejpopulárnější polskou herečkou.
Přes všechny úspěchy na divadelních prknech opouští v roce 1983 divadelní scénu a hraje pouze v televizi, a především ve filmech. Představila se divákům jako nevšední umělecká osobnost, jež je přímo stvořená k tomu, aby hrála v melodramatech, kde z velké části rozhoduje krás a půvab. Někteří diváci ji mají rádi především v rolích žen, jež překvapují erotickými rozmary. Ale např. ve filmu Wíeslawa Saniewského Pod dozorem, který se právě uvádí v našich kinech, si zahrála vězeňskou dozorkyni v uniformě, která potlačuje veškeré vášně, je zdánlivě studená a lhostejná.
Szapołowská patří k těm moderním herečkám, které se nechóvají režiséry vědomě tvarovat jako vosk. Symbolizuje určité představy a dokáže jim vdechovat život. Příkladem toho může být film Bez konce, plný velkých vášní o již jmenovaný Pod dozorem, ve kterém se objevuje sadismus, v Jiném pohledu je zas erotická noblesa a v Doteku próvé dotek smrti.
V minulém roce Grožyno Szapołowská ztvárnìla dvě významné role v sovětských filmech. První režiséra Igora Gostěva se jmenuje Opora a vznikl v koprodukci se Sýrìí. Děj se odehrává v jedné rozvojové zemi. Sovětští geolegové nalézají ložiska rudy, která zojímá Američany… Szapolowská hraje hezkou a sympotickou přítelkyni hlovního hrdiny. V dalším filmu První setkání – poslední setkáni vystupuje jako atraktivní zpěvačka Wonda, o pokouší se mladému detektìvovi Petrovi zabránit, aby přišel na stopu špionážní aféry. Tento melodromotický příběh ve stylu retro se odehrává v roce 1914.
Když Gražyna Szapolowská hovoří o svých rolích, tvrdí, že se no plátně objevila v období bourání určitého zavedeného hereckého stereotypu. Nepovožuje se za feministku ani v životě, ani na plátně. Zena ve filmu je pro ni člověkem a ten má tělo i duši. Je ji k smíchu dělení na „velké modré oči” a „přemýšlivý pohled”.
Stvrzením jejího nadání byla jistě i nabídka režiséra světového jména Istvána Szabóa, který ji nabídl roli ve svém novém filmu Hanussen, roli ve stylu femme fatale, kterou si zahrála ráda a s úspěchem. Talent Gražyny Szapołowské se nadále rozvíjí, zatím poslední příležitostí je role ve filmu Tabu, což je komorní psychologické drama ve
skandìnóvském stylu, vyprávějící o lásce matky a dcery ke stejnému muži. Szapołowská je jakoby utlumená, zahleděná do sebe – skrývá své vášně a rivalítu se svou filmovou dcerou.
Szapolowská se pokouší vytvořit vlastní styl hraní, jako by nechtěla úplně odhalit své hrdinky. Myslí si, že stačí jen jakési náznaky bez konečné tečky. Má ráda tajemství, které by se měl snažit odhalit sám divák. Možná, že je to právě jeden ze základních rysů moderního herectví.
Odhalujeme-li my diváci, herecká tajemství sami, může v tom být i kus dobrodružství.

EVA BEDNÁROVÁ
ZDZISLAW ORNATOWSKI
Kino, 7/1989
maciejlysakowski

© Copyright 2017 Krystyna Janda. All rights reserved.