01
Marzec
1979
00:03

Dva herecké debuty v polském filmu

Dva herecké debuty v polském filmu
PIOTR GARLICKI
KRYSTYNA JANDOVÁ

Na plátnech polských kin v uplynulých dvou letech zaujaly dve nove výrazné tváře mlodych hercu, jejichž ambiciózní vstup do povedomi filmové veřejnosti byl v lonském roce ocenen cenami populárnich poskych filmových časopisu: Piotr Garlicki dostal cenu časopisu Film za roli Jaroslava v Zanussiho filmu Ochranné zabarveni a Krystyne Jandové, představitelce Anežky z Wajdova filmu Clovek z mramoru, udelil svoou tradični
cenu Zbigniewa Cybulského čosopis Ekran.

PIOTR GARLICKI, kterému je dnes třiatřicet, má za sebou teprve sedm let herecké praxe. Po přerušených studiích orientalistiky odešel na vojnu a teprve poté začal studovat herectví na varšavské divadelní škole. Tam se setkal s učitelem a budoucím filmovým partnerem Zbigniewem Zapasiewiczem, který se ujal vedení jeho ročníku po smrti
známého herce Jana Kreczmara. Osobnost Zapasiewicze mela na Garlického hereckou
prupravu a pozdeji i práci, zvlášte ve filmu, silný vliv. Garlicki otevřene přiznává, že se při jejich vzájemné spolupráci ve filmu „na nem“ učil. Dnes je Garlicki členem varšavského Divadla’ Rozmanitostí (Teatr Rozmanitoćśi), ale na jevišti si dosud mnoho
nezahrál. Za zmínku stojí snad jen dve hlavní role: ve Stínu Jevgenije Svarce a Shakespearovč Zkrocení zle ženy. V divadle, které vyžaduje časove náročnejší cestu k herecké zralosti, prochází dosud etapou let tovaryšských. Jinak ve filmu: tady byl jeho vzestup k herecké zralosti daleko rychlejší. Už za studií si zahrál epizody ve filmu Jerzyho Sztwierni Sedm rudých ruží a v Zanussiho televizním filmu Za stenou.
Po škole následovala výrazná epizodní role ve Wajdove filmu Hranice stínu a pak přišly
dve hlavní role, kterými se prosadil do vedomí veřejnosti: už citovaná role Jaroslava
(1977) a postava Edwarda Dembowského z filmu Stanislvawa Róžewicze Naružívost (1978). V roce 1978 znovu hrál u Zanussiho, tentokrát epizodní roli ve filmu Spirála a
nyní dokončuje práci na hlavni roli filmu o Felixu Dzeržinském. `
Jaros1av v Ochranném zabarvení je postava, která ve filmovém příběhu prochází procesem lidského zrání a souběžně jako by dozrávalo i Garlického filmové herectví. Pro začátečníka to nebyla snadná role, vždyť rovnoceným partnerem vysokoškolského asistenta Garlického tu byla postava docenta, jakéhosi moderního Mefista, kterého výborně zahrál jeho učitel a mistr Zapasiewìcz. Role docenta vzhledem k naivní přímočarosti Jaroslava je role daleko atraktivnější. Ale právě díky Garlického výrazu naivity a odvahy, s nimiž čelí a odolává manipulacím docenta, dochází k diskreditaci tohoto nebezpečného protihráce. Střídání mladického zápalu se stahováním se k vnitřnímu soustředění a napjatosti přesvědčivě vykresluje obraz člověka, který prochází sice heroicky obřadným, ale zároveň i smutným obdobím dozrávání. Postava Dembowského v Náruživosti je jakoby pokračování osudů a vnitřního vývoje člověka obdobně založeného, jako je Jaroslav. Tady je to už dospělý člověk, vnitřně zralý a nesoucí tíhu osamocení, uznávaný hrdina revoluce, neohrožený i v okamžiku smrti. Ale
Garlicki vykresluje tvář politika, který se umí dokonale ovládat, udržovat mezi sebou
a partnery odstup, potřebný k podobnému vnitřnímu soustředění a napjatosti, podmíněný však i tragickou předtuchou smrti, vědomím marnosti vyvolané revoluce i vlastní viny; je to postava romantická, ale – bez patosu.

Šestadvacetiletá KRYSTYNA JANDOVÁ studovala herectví rovněž na Varšavské divadelní škole a od roku 1975 hraje v divadle Atheneum ve Varšavě. Ani ona zatím nemá větší zkušenosti z jeviště, sehrála jen málo významnějších rolí. Věhlas získává spíše na televizní obrazovce, kde se objevila už během studií v inscenaci Čechovových Tří sester a
po absolutoriu v hlavní roli divadelní hry Szaniawského Devět let, v Beaumarchaisově
Figarově svatbě a v Bulgakovově Alexandru Puškinovi.
Ale nejen to -Jandová je také zpěvačkou populárních písní.
Jejím filmovým debutem byla v roce 1976 velká role Anežky ve Wajdově Člověku z mramoru.
Téhož roku vytvořila ještě menší roli mladé emancipované ženy ve filmu Kamiňskeho Jsem paní Bovaryová. Teprve v následujícím roce ji čekala druhá významná role Alžběty Biecké ve filmu Jana Rybkowského Hranice.
Anežka z Člověka z mramoru je diplomantkou filmové školy av produkci televize natáčí
absolventský film o osudech úderníka z padesátých let – zedníka Birkuta. Jandová hraje Anežku jako detektiva, který je doslova posedlý hledáním faktů, které by mu zjevily pravdu. Tato dravá posedlost projevující se i extravaganci chování, ostře kontrastuje
s chováním ostatních, kteří se nechtějí ve svých vzpomínkách vracet do doby křivd,
kteří dávají přednost pohodlné existenci. Anežka je proto v permanentní konfliktní situaci, ale herečka umí přecházet od vnějšího provokatìvního postoje k momentům, kde
se její sebejistota vytrácí a kdy se v hloubi jeji bytosti rodí i protestní postoj rezignace.
Vzápětí však své krize překonává novým návalem aktivity a bojovnosti a s novou silou a zarputilostí vytváří další provokatìvní situace. Alžběta Biecká, manželka kariéristy Zenona Ziembiewicze, jehož zastřelí služka, kterou svedl, je postavou neméně charakteristickou pro herecký naturel Jandové. Evoluci postavy od obrazu půvabné mladé dámy, zpočátku poněkud neklidné a nervózní, až k vnitřnímu sebevědomí a silnému výrazu hrdé nadřazenosti nad svým mužem, Jandová kreslí ostře dramaticky, se zálibou ve vyhraněných polohách. Je to výkon prostý jakéhokoli sentimentálního přízvuku, emocionálně obnažený a přesný.

Je příznačně, že oba herci debutovali ve filmech dvou nejlepších režisérů polského filmu – Wajdy a Zanussiho. Další svědectví o tom, že moderní herecký výraz, jeho kvalita a sdělnost, už není myslitelný bez kontextu herecko režijní spolupráce a že Samotný he-
recký výkon je v tomto případě velice nesnadnć vypreparovat z kontextu ostatní reality
filmu. V této souvislosti se mluví o spontánním a přirozeném projevu a konstatuje se vliv moderního amerického herectví. Ale je to už obecnější trend současného filmu, v němž libovolný herec nezahraje kohokoli, ale respektuje se umění výběru hereckého typu, který svými fyziologickými předpoklady naznačuje dimense vnitřního života požadovaného charakteru. Pak už má herec možnost tvořit pomocí improvizace co nejdokonalejší iluzi ztotožnění svého ,, já“ s postavou.

Jan Hyvnar
„Film a doba“ 3/1979

© Copyright 2017 Krystyna Janda. All rights reserved.